Splněný piškvorkový sen
22560944_10212277756032378_1473576116_o.jpg)
Poslední živý turnaj letošního roku, Deskohraní 2017, nebyl jen tak ledajakým turnajem. Byl to turnaj, kde se 21letému Lukáši "Boneslash" Součkovi z Liberce SPLNIL SEN. Jaký? To se dozvíte v jeho poutavém vyprávění!
Příjezdem do města Prahy započalo mé piškvorkové dobrodružství a zároveň poslední turnaj roku, Deskohraní! Před samotným začátkem šampionátu turnaje na Deskohraní bylo potřeba pořádného tréninku. Přijel jsem tedy do Prahy co nejdříve, poskytnutý přístřešek u mé přítelkyně Terky byl mimořádně výhodný. Především jsem byl zásoben velkým množstvím energie v podobě lásky a empatie, což jsem považoval za mou největší zbraň na nadcházejícím turnaji. Než jsem se nadál, tak první den na turnaji již pomalu začínal a představy o hrách se plnily v mé hlavě. Ač nevyspalý a nepříliš soustředěný, vyrazil jsem spolu s Terkou na turnaj.
V hojném počtu jedenácti hráčů započalo první rozlosování. Po všech milých pozdravech, především ze strany návštěvy z Estonska, hráčkou Marmi Midle, která svým objetím vřele zdravila všechny příchozí, jsem mohl konečně usednout ke stolu, u kterého mě čekal Martin Muzika – Martez. Piškvorková mašina bez slitování. Samozřejmě, že favoritem byl on. Avšak hry s hráči lepšími než já mi vždy vyhovují, především proti nynějšímu bezesporu nejlepšímu hráči jakým je Martin. Hra pomalu začínala položením zahájení protihráčem a já se snažil pořádně probudit. Bylo ještě ráno, okolo 9. hodiny, a to můj mozek má kapacitu tahů rovnající se počtu prstů na rukou. Nicméně po počátečních 3 tazích soupeře jsem chvíli popřemýšlel a nezahrál jsem nic jiného než swap2 na nějaký nechutně roztahaný open Marteze. Očekával jsem rychlý výběr černých a neméně rychlou výhru soupeře. Jenže nakonec jsem měl černé já, a přestože snaha o zablokování se zpočátku dařila, postupem času jsem pociťoval sílu soupeře a pasivními tahy jsem byl odsouzen k prohře. Nehledě na soupeřovu minimální porci času, která mě mírně potěšila. Zamyšlení takového borce člověka vždy potěší, no ne? Mohl jsem si po 1. kole říci, že zatím kráčím ve stopách hráče s nula body, ač poslední, tak první odzadu.
Finský hráč Jussi Ikonen byl soupeř, který mě při mém druhém živém turnaji deklasoval. Bylo to před 3 roky a odplata se nemilosrdně blížila. Začínal jsem, potřásl jsem s pokorou rukou mému soupeři a nastavil základní open na můj nejčastěji hraný. Schémátko, takové rohové, zákeřné, řekl bych. Jussi po několika minutách přemýšlení k mému překvapení zvolil černou barvu a okamžitým zahráním druhého bílého kamene jsem si byl téměř jist mojí výhrou. Zanalyzoval jsem totiž toto schéma jako bílé! Tahy, co následovaly, byly vcelku rychlé z obou stran a můj soupeř po jasné situaci pro bílé hru vzdal. Pocit z výhry byl dobrý, "ale tímto způsobem bych to nechtěl," řekl jsem si, jelikož tu popravdě byl mírný soucit se soupeřem. Nedlouho po skončení této hry se mě zeptal, zda nevím, kudy se dostat ven. Odpověděl jsem, že se s ním klidně projdu. Ostatní hry byly teprve na svém počátku, bylo to super. Popovídali jsme si na slunném místě kousek od místa, ve kterém se piškvorkové dění odehrávalo. Pokecali jsme si hezky anglicky v pohodovém režimu. Jussi mi utkvěl v paměti jako velmi otevřený člověk, se kterým se dá dobře pokecat :-). Pomalu jsme se vraceli zpátky, a zatímco končily hry ostatních, já očekával mého soupeře ve 3. kole.
Tomáš Němec, známý spíše pod přezdívkou Teovan, měl 0 bodů a na hru s ním jsem se moc těšil. 3. kolo a soupeř takového kalibru, se kterým je to kolikrát bitva jaksepatří, paráda! Jeho rohový začátek jsem po chvíli proměnil swapem2 na zbrusu novou hru plnou zajímavých možností. Pomalá hra mého soupeře mě mírně znervózňovala a má rychlost byla zase příliš velká. Soupeř využil maximum svého času a tahal chvíli, dle mého, za kratší konec, neměl přece čas! Bylo to však zdání, pět minut na hodinách, ale dokonale promyšlené konstrukce útoku mého soupeře mě úplně odrovnaly a s nechutí prohrát jsem zkoušel vlastní pětky. Avšak nepovedlo se! Teovan vyhrál a už jsem to viděl s medailí černě. Jediný bod na mém kontě poukazoval na minimální šance na vítězství a medaili, porce pesimismu mi v té chvíli nechyběla. Spravit chuť jsem si mohl alespoň v nadcházejícím Blitz turnaji, u kterého se potkalo krásných 17 hráčů. Přibyly i tváře co jsem nikdy neviděl, což bylo fajn. Ani ne 3 hodiny trvání turnaje určily vítěze Martina Muziku. Druhým místem byl ověnčený Vladimir Nipoti a obhájce titulu Miroslav Háša skončil třetí. 6. místo bylo pro mě velkou útěchou, hřát na srdci mě mohl pocit z výhry nad vítězem a bronzovým medailistou. Noc téhož dne si pamatuji velmi matně. Usnutí po vyčerpávajícím dni bylo bleskové a vstávání ještě bleskovější. Naštěstí jsem den předem požádal Honzu Purkrábka aka Purkyse, zda by mi nedonesl termosku s černým čajem. Donesl, a proto jsem ráno na turnaji mohl šťastně pocucávat chutný povzbuzující černý čaj, díky Purkys! O to šťastnější jsem mohl být, když můj následující soupeř nebyl nikdo, bod zadarmo! Nicméně takovéto body moc v lásce nemám. Raději si zahraji hry s hráči v každém kole, kdy člověk je nucen přemýšlet, a především je v potřebném zahřívacím tempu. Tento bod se ovšem hodil, 4 kola za mnou, 4 přede mnou, 50 procent bodů. Medaile v tu chvíli visela ve vzduchu, ač stále ještě poměrně vysoko. Popíjením horkého čaje jsem si krátil své chvíle a povzbuzujícím pohledem jsem se snažil dotáhnout k výhře moji Terku. Sice se to nepovedlo, ač jsem se snažil sebevíc, ale její bod zadarmo z prvního kola ji stále udržoval v naději alespoň jako zlatou ženu turnaje :-P.
5. kolo přišlo a s ním i můj piškvorkový kat, Purkys! Snažil jsem se nemyslet na mou hrozivou bilanci s ním, která se den předtím prohrou na Blitzu ještě zhoršila. Snažil jsem se začít v klidu, rozmyslel jsem se, co mu připravím za rébus, vymyslel jsem si něco rozumně vzdáleného a nepříliš jasně jednostranného. Tlak swapu2 se blížil a vyšel! Můj následný výběr bílých kamenů byl vcelku rychlý a dobrý pocit ze hry pomalu ale jistě sílil. Chvíle nejistoty po prvních tazích soupeře byly ty tam a s pomalým tlakem na nutnou obranu soupeře jsem zvětšoval útočnou sílu mých bílých kamínků. Myšlenka na brzkou výhru také vychladla, ovšem hra na jistotu se mi v této hře povedla a pravděpodobně horší swap2 mi umožnil vyhrát. Výborný pocit z výhry mě strašně moc těšil na srdci. A v nitru mé duše jsem začínal myslet na medaili, teoreticky i na tu nejvyšší, ač Martez byl v průběhu turnaje zatím stoprocentní.
Soupeřem 6. kola byl mnou ještě neporažený soupeř Pavel Laube – Kedlub. Už 2x na předchozích turnajích jsem měl pocit výhry, ale pokaždé mě dokonale převezl. Motivace na mé první vítězství s ním byla obrovská! Výhrou proti němu bych totiž nejspíše dosáhl prozatímního druhého místa. Začínal sice on, 3 kamínky a nohy na stůl, ale mým promyšleným swapem2 jsem soupeře nakonec donutil 5 minut popřemýšlet a zahrát pasivní bílý tah, což bylo od soupeře Kedlubova formátu poněkud zvláštní. Vypadalo to na hru jeho stylu, trpělivou, plnou tlaku na soupeře, a především pak sebejistou. Soupeřův další nic nevytvářející 8. tah mě velmi udivil, neměl de facto nic a já útočil. A útočil jsem, dle mého názoru, nejlépe, co to šlo. Zůstával jsem na dobré vlně a zamyšlen nad hrou jsem strávil dobrých 10 minut nad následujícími tahy. Nemělo to konce. Zvětšoval jsem základnu mých černých kamenů, která se táhla všemi směry. "Kritická situace", řekl jsem si. Mírně mě znejišťoval soupeřův klid. Věřil jsem, že je to poker face a chvilka zamyšlení se vyplatila. Výhru jsem již viděl, ale pro jistotu nejméně třikrát zkontroloval, zahrál posledních pár tahů, soupeř bránil co to šlo, ale nakonec musel uznat mou výhru! "Hurááááá!" Nemohl jsem uvěřit svým očím, potřásl jsem rukou svému protihráči a dobrých deset minut jsem seděl nad deskou, přehrával si mou výhru a zkoušel různé variace. Slzy zalily mé oči a s pocitem štěstí jsem si v duchu jásal a radoval se. Radost byla na místě, medaile byla už blízko, blíž, než jsem kdy doufal. "Neskutečné," opakoval jsem si stále v mé hlavě.
7. kolo a šťastná sedmička, doufal jsem, že výhra nad Kedlubem nebyla jen náhoda a zůstanu při zemi jako doposud. Stavěl jsem proti předsedovi piškvorek Štěpánu Tesaříkovi – Peroxidovi. Jenže prvních 7-8 minut jsem nevěděl, co postavím, byl jsem totálně mimo. Ale přece jen, trpělivým přemýšlením jsem nastartoval hru již dlouho nehraným schématem a věřil jsem, že peroxid swapne. Ulevilo se mi, když tak učinil. Byl jsem mírně zbrklejší a hladový po vítězství, a tak jsem bral ihned černé. Soupeř zahrál, dle mého názoru, nejlepší 6. tah. A na první pohled výhodná hra pro černé se zdála být vyrovnanou. Agresivně jsem se tlačil pryč od hrany, a jak dobrý byl Peroxidův 6. tah, tak byl špatný tah číslo 10. Pocítil jsem, že přímý útok a následný poziční tah bude nejúčinnější. Tak se také stalo a po asi 15 tazích byla hra v mé moci, těžko bránitelná a jestli vůbec! Zamyšlení soupeře již nebylo k ničemu, velké množství potencionálních rozjezdů černých kamenů na desce bylo vyvrcholením této hry. Vymyslel jsem krásné VCF na obě strany a trpělivým čekáním na soupeřovu rezignaci jsem byl kýžený krůček od stříbrné medaile. Odhodlání k výhře v dalším zápase bylo obrovské.
Posledním soupeřem byla milá hráčka a možná i budoucí hvězda piškvorek Adéla Krylová – Raptor. Už ani nevím, kdo začínal, ale vím, že od začátku byla hra plná zvratů. Modlil jsem se k Bohu piškvorek, abych nedojel na mou opětovně velkou rychlost hraní. Naštěstí jsem pomalu přebíral otěže zápasu a diktoval tempo. Nic však nebylo v tu chvíli jisté a v duchu jsem myslel i na remízu. Ale to jsem po chvíli zavrhl a zamyslel jsem se. Výhodu jsem pomalu zúročoval, Raptorce utíkal čas a já pomalu myslel na vítězství. Zdánlivě útočný tah soupeřky byl však osudnou chybou, kterou jsem následně ztrestal. Vše jsem však ještě zkontroloval, zda jsem se nepřepočítal. Skutečně, že ne! Výhra byla má, dokázal jsem téměř nemožné. Většina her byla sice vyhraná především ze strany chyb mých soupeřů, ale o tom tato hra je. Vítězství jsem si však ještě příliš neuvědomoval. Ač je to "jen" stříbrná medaile, cítil jsem se jako zlatý. Při závěrečném gratulování a focení medailistů mi to všechno začalo pomalu docházet. Překrásné hry, příjemné klábosení se soupeři, to vše mi pomohlo ke stříbrné medaili. Především to však byl dle mého názoru bojovný duch a trochu i ten hlad po vítězství. I když rád tvrdím, že hraji především jen pro zábavu, po tomto turnaji jsem přesvědčen, že vítězství v turnaji je cíl snad každého piškvorkáře. Avšak příjemná společnost piškvorkářů a krásné hry můžou být vítězství i pro toho, kdo je poslední.
Závěrem bych rád poděkoval především mojí přítelkyni za psychickou podporu a piškvorkové souznění, a dále pak všem piškvorkářům, co dorazili na tento turnaj a pomohli mi docílit 2. místa. V neposlední řadě i Jussimu za dobrý pokec v angličtině a přátelskou atmosféru, příště to bude zlatá!
—Lukáš "Boneslash" Souček, Liberec
Diskuze k článku
| 1 |
