Večeře a evakuace

I když zima na Antarktidě začíná až na přelomu února/března, pro vnitrozemské stanice to je o měsíc dříve. Hlavním limitujícím faktorem je mráz, který znemožňuje přístávání a vzlety těch malých letadel. Jak to klesne pod -40°C, už musí zakrývat motory apod. , takže to není žádná legrace.

První týden samotky byl alespoň pro mne ve znamení práce na projektech, trápení se s kalibrací flow cytometru a i výměny svodů na EEG čepici. Uteklo to rychle, ani jsem si nestačil…odkašlat. Girogio, náš kuchař, se překonával, vařil výborná jídla, která na nás čekala u společného stolu, k předkrmu většinou těstoviny, potom nějaké to masíčko, zeleninka, bagetky, víno, pivo, vynikající dezerty…to je kapitola sama o sobě.

13. února Girogio uvařil večeři o pěti chodech. Vzhledem ke svým zkušenostem (vařil v Anglii, Francii, Itálii) to bylo něco neuvěřitelného. Taky se nám pochlubil, že v Anglii vařil každé úterý svoji specialitu pro britského premiére. Prozradil mně, že za takovou večeři bysme zaplatili 200 euro. Jídelníček překládat nebudu, ale nejvíce mně chutnal steak s lanýžema a nějakou omáčkou, to byla fakt síla. Na dezert se ten večer nedostalo…bohužel.

Od doby, co je na Concordii zimní provoz, se nikdy nic vážnějšího nestalo. Drobné úrazy jsou pochopitelné, alkoholové intoxikace s nutností infúzní terapie také. Nikdy však nebyl nikdo nouzově evakuován. Až do naší večeře.

53-letý francouzský astronom se přes letní období potýkal s únavou, hypertenzí (a následující polékovou hypotenzí), dolním i horní dyspeptickým syndromem a i protrahovaným kašlem. Krevní rozbory i rentgen byly v pořádku, proto bylo rozhodnuto, že zůstane i pro zimní období. Během naší večeře vypil tři skleničky vína (jako muslim moc nepije), udělalo se mu těžko od žaludku, proto odešel o dvě patra dolů na záchod. Co se dělo tam, tonevíme. Jisté je to, že prodělal kolapsový stav, spadl na zem a nepěkně si rozrazil obočí. Nějak se pak dostal k nám do jídelny, kde jsme kolem něj začali lítat. Snesli jsme ho na nosítkách do naší nemocnice, kde jsme provedli základní klinická vyšetření. Naštěstí již byl při vědomí. Italská lékařka mu ránu zašila, já se snažil dělat sestřičku (musím se naučit otevírat ty ampule, od té doby, co jsem si zranil prsty se toho bojím). I když klinická vyšetření byla v pořádku, zůstal na nemocničním lůžku přes noc k observaci. Ráno jsme provedli krevní testy, výsledky však nebyly příznivé. Dominoval hemoglobin 98 g/l, což byl výrazný pokles ve srovnání s lednovým hemoglobinem 160 g/l. Naštěstí náš pacient nejevil známky hemodynamicky významného krvácení.

Po domluvě se šéfem stanice se začal organizovat pokud možno urgentní odsun k dalšímu došetření. Naštěstí, ale to bylo opravdu štěstí, na australské pobřežní stanici Casey uvízla kvůli nepřízni počasí 2 poslední antarktická letadla, takže bylo domluveno, že pro něj přiletí. Letadlo i s kanadským lékařem na palubě přistálo pro našeho Francouze 16.února a dopravilo ho do Casey a potom do tasmánského Hobartu, kde podstoupil nezbytná vyšetření.

Byl to první případ evakuace z Concordie a musím říct, že to pro nikoho z nás nebylo lehké. Měli jsme našeho astronoma rádi, byl to zkušený muž, který již absolvoval zimní pobyt v roce 2007. Ani pro něho to nebylo lehké, taky to docela obrečel. Avšak bylo to štěstí v neštěstí, protože i když je stanice dobře vybavená, tak samozřejmě nemůže poskytnout veškerou možnou péči.

Tak a to bylo opravdu poslední letadlo, které k nám přilětělo.

Přiložené fotografie:

Evakuace