Cestování po Antarktidě

Tak jsem na Antarktidě. McMurdo je americká základna, kde přes léto bývá až 1100 osob, přes zimu asi 100. Je to takové malé, vším vybavené městečko. Prý se tam ročně spotřebuje asi 16 500 kondomů…králíci. Nicméně já jsem se na základnu nepodíval, protože jsem byl určen do prvního letu na italskou stanici Mario Zucchelli. Letěli jsme asi hodinu takovým malým letadlem s lyžinami – Twin Otter, které je provozované kanadskou společností. Italská stanice je postavená na pobřeží v zátoce Terra Nova Bay, která umožňuje zakotvení italské lodi Italica. Stanice slouží i pro výzkumné účely, ale vzhledem k tomu, že mají Italové přiškrcené peníze, tak je nyní využívaná ze 70% jako logistické zázemí pro Concordii. V MZ stanici jsem zůstal 2 noci. Poprvé jsem zažil neustálé slunce, je to takové zvláštní – je 23:00 a slunce téměř nekleslo, neustále bylo krásné počasí. Prošli jsme se po okolí, vyfotili ptáky, tuleně a druhý den i tučňáky. To byl úžasný zážitek, přišli k nám na vzdálenost cca 1,5 m, vůbec se nebáli. Zato já si říkal, co bych dělal, kdyby mně kousli. To by byla ostuda :-). Teplota na pobřeží byla asi -5°C, takže to bylo fajn a v polárním oblečením nám bylo celkem vedro.

Třetí den pro nás ráno přiletělo letadlo a my vyrazili směr Concordia. Přeletěli jsme blízké pohoří a pak už jen ledová pustina, nic jiného. Sníh, led, sníh, led, slunce. Časový posun činil as 5 hodin, doba letu také, takže pro mě ten den měl 29 hodin, musím říct, že to je celkem únavné.

Uprostřed cesty jsme udělali zastávku v tzv. Midpoint. To je místo uprostřed cesty ke Concordii, kde jsou pouze barely s palivem a letadla mají možnost dotankovat. To je velice důležité, protože při špatném počasí a větším nákladu je spotřeba daleko větší než obvykle. Proto se veškerá zavazadla a lidé před nástupem do letadla pečlivě váží. Na zastávce jsme museli vystoupit z letadla a byla tam fakt kosa. Foukal mrazivý vítr, teplota okolo -30°C. No nic, musel jsem se vyčůrat, což jsem udělal neskutečně rychle – semtexxi, vyzkoušel jsem to, přežil jsem, nic mně neodpadlo, ale už to dělat nebudu :-).

A pak to přišlo…první známky vysoké nadmořské výšky – začal jsem zývat a zýval jsem asi hodinu v kuse. A pak to zase přišlo…první známky horšího dechu, takový kratší, bylo to zvláštní, nikdy předtím jsem to nezažil. A pak to přišlo…první známky Concordie…přistáváme.

Doprava pozemní

Konstrukce stanice vyžadovala dopravení cca 3000 tun materiálu a vybavení, společně s projektem EPICA celkem 4000 tun. Roční zásobení stanice činí cca 400 tun. Vzhledem k „váhové“ náročnosti byl vyvinut vlastní logistický zásobovací systém. 3x ročně během léta je z francouzské stanice Dumont d’Urville, resp. z Cap Prud’homme vypraven konvoj (traverse, raid), který dopraví materiál na místo určení.

Začátkem listopadu se francouzská loď Astrolab dostane k Antarktidě cca na letovou vzdálenost pro helikoptéru. Členové traversu jsou vysazeni přímo na Cap Prud’homme. Po vysazení začnou okamžitě připravovat techniku, stroje, kontejnery na cestu.

Cap Prud’homme je malá, nezávislá stanice vzdálená cca 5km od DdU, tj. cca 5km od moře (DdU je umístěná na ostrově). Je zde vybudované zázemí pro obyvatele, technické zázemí, velká skladní oblast, nádrže s palivem a 500m^2 podzemní garáž.

První travers k Dome C vyjíždí cca po 10 dnech přípravy, ještě nemá naložený náklad, protože není jistota, že se Astrolab dostane tak brzo k pobřeží (často zůstane zamrzlý v ledu).

Konvoj se skládá z 8 – 10 strojů. První tři čistí cestu, zbylé táhnou materiál, pohonné hmoty a kontejnery se zázemím (vše na saních). Jedná o zemědělské traktory Caterpillar Challenger 65x upravené pro antarktické podmínky. Stroje mají sílu 320 koní, váží 15 tun a každý utáhne 40 - 50 tun nákladu, spotřeba nafty při tažení je 6l/km. Průměrná rychlost je cca 10km/h, spotřeba nafty (celý konvoj) je 120 m^3 , v jedné cestě doručí 145 – 175 tun materiálu a cesta trvá cca 10 - 14 dní. Denně ujedou až 120km, řídí se obvykle 14 hodin denně. Některé nádrže s naftou jsou ponechány podél cesty tak, aby měly stroje možnost natankovat palivo. Všechno musí být pečlivě vypočítané, aby se nestala podobná tragédie jako při zásobování ruské stanice Vostok (došly zásoby, konvoj zůstal na cestě a lidé umřeli hladem).

Jako první jede v konvoji rolba Kassbohrer, jejímž úkolem je upravovat cestu pro ostatní stroje. Vzdálenost mezi prvním a posledním vozidlem může být maximálně 5km. Jakmile se zastaví na „noc“, stroje jsou seřazeny do řady (zabrání to zasněžení), zapojeny do generátoru, připraví se večeře a lidé jdou okamžitě spát. Je to náročná práce a často se stane, že lidi usnou i za volantem, což až tolik nevadí, protože GPS zařízení je schopné něco uřídit a pokud začnete sjíždět z cesty, nespící kolegové vás vzbudí vysílačkou.

V traversu je 9-10 lidí, většinou mechanici a řidiči, je přítomen i lékař (který také musí řídit). 4 řidiči musí být schopni upravovat dráhu pro stroje, 2 musí umět ovládat GPS a navigační systémy, 1 musí zvládat komunikační přístroje (satelitní telefony, vysílačky, emaily), většina musí umět opravit a připravit stroj v případě nouze..

Travers se k Dome C dostane obvykle 3x, celkem ujede 6720 km, po cestě zažije - sněžné bouře, změny nadmořské výšky, teploty často pod -25°C. Nejčastějším nákladem je nafta pro zásobení Concordie. Nejobtížnější je první cesta, protože vyjetá stopa z předešlého roku je zavátá měkkým sněhem. GPS trasování je nepřesné vzhledem k pohybu ledovce (i o 50 metrů nahoru), navíc projetá cesta je velice úzká. Vytyčení praporky je časově velice náročné, navíc nemusí být vidět ve vánici a můžou být zničeny silným větrem. Kovový kabel tažený po zemi byl zamítnutý antarktickou smlouvou, infračervené záření neprojde sněhem apod. Takže zatím se používá nahrnutí sněhu prvním vozidlem na jednu stranu a doufá se, že to přes zimu nebude odváté. Nebezpečím pro travers jsou i ledovcové trhliny, které se překonají buď objetím, nebo zahrnutím sněhem, což je ovšem časově velice náročné.

Nebezpečí po cestě není jen vlivem počasí či terénu – hrozí požár, ztráta obytných jednotek, jídla apod. Proto s sebou travers veze i kerosin pro případ záchranné letecké operace.

A cena? Cena jednoho litru nafty dopraveného do Dome C stojí cca 5 euro!

Doprava letecká

Pro osoby a lehčí materiál slouží malá letadla Twin Otter a DC3 (vybavená lyžinami), které provozuje kanadská společnost Kenn Borek Air. Letadla operují v oblasti Dumont d’Urville (DdU), Casey, Terra Nova Bay (TNB), McMurdo a Concordia. Při cestě z Terra Nova Bay mají letadla možnost natankovat palivo v zemi nikoho, v tzv. Midpoint. To je prostor uprostřed cesty z TNB na Concordii, kde jsou pouze barely s palivem.

Doprava lodní

Doprava na Antarktidu je možná z Tasmánie (Hobart) a to francouzskou lodí Astrolab (také příznačně přezdívanou Gastrolab) na stanici Dumont d’Urville, z novozélandského Christchurchu americkým vojenským letadlem na americkou stanici McMurdo nebo z NZ italskou lodí Italica do Terra Nova Bay.

Astrolab připlouvá k DdU již začátkem listopadu, ale jen pouze na vzdálenost dostupnou helikoptérou. Při pobřeží je ještě velké množství souvislého, nepropustného ledu. Doručí poštu, lidi pro travers a čerstvé potraviny, potom zase odplouvá do Hobartu a čeká na roztání ledu.

Přiložené fotografie:

Cestování po Antarktidě	Cestování po Antarktidě	Cestování po Antarktidě	Cestování po Antarktidě
Cestování po Antarktidě