Příběh o bojovnosti
226274_1036028345665_1396_n.jpg)
Tento článek jsem přečetl před pár lety. Dnes, několik týdnů po ukončení Týmového Mistrovství Evropy v piškvorkách, jsem si na něj vzpomněl. Rozhodl jsem se ho přeložit, aby zejména mladí čeští hráči, ale i ti zkušenější pochopili, že piškvorky nejsou jen hrou na desce. Je to psychologická hra, kde přístup hráče ke hře je jedním z nejdůležitějších faktorů, které rozhodují o výsledku. Člověk může díky svému přístupu proměnit remízu ve výhru, stejně tak ji i prohrát. Hra se hraje do té doby, kdy někomu nedojde čas nebo se nevytvoří pět v řadě. I když je, hlavně v několikahodinových partiích, úroveň koncentrace ve druhé polovině hry nižší a hráči jsou unaveni, je potřeba usilovat o výhru, dokud je šance. Víc o tom poví nejúspěšnější hráč v historii renju, jediný hráč mimo Japonsko, který má 9. dan a mj. mistr světa 2014 (po šestileté pauze) v týmu Estonska – Ando Meritee. Vladimir Nipoti
Příběh o bojovnosti
The Story of Fighting Spirit By Ando Meritee, 2001 - Překlad: Vladimir Nipoti
Renju jsem začal hrát v roce 1988. V té době jsem neměl žádného učitele, který by mě mohl učit hře renju, filosofii, bojovnosti, teorii, taktice atd. Učil jsem se sám, nebo s mým přítelem Antsem. Jelikož bylo Estonsko v té době částí SSSR, účastnili jsme se turnajů v Rusku, Ukrajině, Bělorusku, Lotyšsku a tam jsme se učili od silných hráčů.
Bylo docela zajímavé, že většina hráčů renju komunity v Sovětském svazu měla v té době podobný styl hry. Lidé následovali Japonskou teorii, aniž by zkoumali důvody, proč se tahy hrály takovým způsobem. Já dělal totéž. Měl jsem k dispozici sbírku článků Sagary (pozn. Japonský hráč) přeložených do ruštiny a využíval jsem tyto varianty v mé hře, aniž bych znal podstatu. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo naučit a zapamatovat si je, jak byly ukázány. Avšak překvapila mě malá bojovnost v turnajových hrách. Ovšem, byl jsem příliš mladý, abych o tom něco věděl, ale přesto jsem se cítil divně, když jsem viděl, jak stovky her, jedna za druhou, končily remízou. Myslel jsem, že to patří k renju a je to takový styl.
Někteří hráči dokonce dokazovali, že remízy mohou vést k dobrému umístění v turnaji. Tito hráči prokazovali, že pasivní a opatrná hra může přinést víc úspěchu než bojovný a odvážný styl. A lidé s nimi museli souhlasit - výsledky těchto pragmatických hráčů byly vyšší než u ostatních. V létě 1990 jsem byl členem Baltského týmu na Týmovém mistrovství SSSR. Stala se tu jedna věc, na kterou nikdy nezapomenu. Bylo to má hra s Voskanyanem (pozn. Arménský hráč). Byl jsem čtvrtým hráčem a hrál jsem za bílé na čtvrtém stole. Poté co se jeho černý útok nezdařil, nabídl mi remízu. Pozice vypadala poměrně vyrovnaně, černé dokonce měly malou převahu, ale nebylo to dostatečné pro výhru. Voskanyan byl v té době slavný hráč s mnoha zkušenostmi, proto jsem chtěl tu remízu přijmout. Vzhledem k tomu, že to byl týmový turnaj, šel jsem se nejdříve zeptat kapitána Aldise Reimse (pozn. nejlepší Lotyšský hráč v historii), ačkoliv remíza by bývala byla velmi uspokojujícím výsledkem. Náš tým vedl turnaj tak jako tak. Aldis Reims mi řekl: “ Jistě, můžeš se rozhodnout sám pro remízu nebo pokračování hry. Pokud ale cítíš, že nemůžeš prohrát, tak nemá smysl přijímat remízu“.
Tak jednoduchá slova, ale tak pravdivá a jasná. Šel jsem zpátky ke svému stolu a podíval se na hru novým pohledem. Černým se nezdařil útok, a přesto, že byly pořád aktivní, nebylo pro mne pokračování žádným riskem, že bych prohrál hru. Jistě, proč bych tedy měl remizovat, zeptal jsem se sám sebe. Můj soupeř je slavný a silný hráč, ale pořád jsem v hlavě slyšel slova mého kapitána – „nemá smysl přijímat remízu, když vidíš, že nemůžeš prohrát tuto hru“. Odmítl jsem remízu s menší obavou na srdci. Ale jak hra pokračovala dál, získával jsem více sebevědomí a tuto hru jsem brzy vyhrál.
Remízová hra se stala výhrou jen díky jedné moudré větě našeho kapitána. Naučilo mě to hodně. Najednou jsem si uvědomil, že v renju existuje bojovnost. Něco, co jsem v této hře dlouho hledal.
Během tohoto těžkého turnaje jsem bojoval dobře a získal jsem 9,5 bodů z 11 možných. Byl to šokující výsledek nejen pro mě, ale i pro ostatní. Zvláště, když se vezme v potaz, že jsem v té době hrál pouze 2 roky. Stal se ze mě bojovník, ačkoliv moje znalosti teorie nebyly příliš dobré. Otočil jsem spoustu her ve svůj prospěch a vyhrál je. Některé dokonce po 100 tazích.
Pamatuji si na několik remíz bez boje ve svém životě. Jedna z nich byla v kvalifikačním turnaji Mistrovství světa v Arjeplogu 1993. Souhlasil jsem s remízou s Antsem. Bylo to založeno na našem přátelství. V té době to bylo celkem obvyklé, a lidé to dělali často. Nicméně, po tomto dni v roce 1993, bylo něco v nepořádku. Domnívám se, že jak Ants tak já jsme se cítili provinile za tuto remízu. Hra ve finále MS mezi mnou a Antsem byla samozřejmě velkým bojem na život a na smrt. Později jsem se vinil za remízu v kvalifikaci. Ants a já jsme si uvědomili tuto chybu. Nicméně, v té době, jsme to pravděpodobně byli jen my, kdo začal skutečně cítit bojovnost a bojovnost. Nikdo kromě nás by se necítil provinile za remízu bez boje.
Od toho dne jsem v životě nikdy neremizoval bez boje. Naučilo mě to, jak neuctivými mohou tyto falešné remízy pro renju být. Zajisté, byl jsem moc mladý a neměl jsem žádného učitele, který by mě učil filosofii renju. Věřte mi, není to jednoduché. Když vyrůstáte a učíte se renju v prostředí, kde malá bojovnost a dohodnuté remízy jsou přirozenými denními záležitostmi, je opravdu těžké otevřít mysl a zažívat nové pocity v renju. Jsem rád, že jsem to dokázal. A od toho dne jsem se rozhodl, že budu rozvíjet tuto filosofii a učit ji ostatní.
Jeden rok poté, v roce 1994, se odehrávalo první Týmové mistrovství Evropy. Jelikož Estonsko nepřijelo v plné sestavě a ani Ukrajina, naše týmy se spojily a vytvořil se tzv. „Mezinárodní“ tým. Ukrajinští hráči (Gulyayev a Segal) měli svůj nejlepší výsledek vůbec! Jak se to stalo? Pamatuji, že v jedné hře za mnou přišel můj Ukrajinský spoluhráč (byl jsem kapitán) a řekl, že protihráč nabídl remízu. Jeho soupeř byl velice silný a slavný hráč. Aniž bych se podíval na situaci v jeho hře, řekl jsem mu: “ Jistě, můžeš se rozhodnout sám pro remízu nebo pokračování hry. Pokud ale cítíš, že nemůžeš prohrát, tak nemá smysl přijímat remízu“. Vidíte, řekl jsem mu tu samou větu, kterou mi řekl Reims před 4 lety! Ukrajinský spoluhráč si sedl zpět na své místo s pocitem strachu na srdci, protože oponent byl velice silný, ale pamatoval si má slova. Pokračoval v boji. Vím, že tento Ukrajinský hráč byl z generace, která v minulosti hrála na remízy. Teď ale byl v nové situaci. Možná to pro něj bylo vůbec poprvé, co odmítl remízu od silnějšího hráče a pokračoval v boji. Hádejte, co se stalo. Vyhrál! Tak jako jsem já vyhrál s Voskanyanem před 4 lety. Bojovnost porazila slávu a strach.
Abych ale potvrdil svá slova, musel jsem ukázat svým spoluhráčům příklad takové bojovnosti. Pamatuji si, že před začátkem turnaje, jsme se s týmem sešli a probírali taktiku nadcházejícího turnaje. Řekl jsem jim napůl vážněnapůl žertem: „Pojďme se dohodnout. Já vyhraji všech 10 her a vy vyhrajete dostatečně her, abychom dosáhli na první místo.“ Oni se zasmáli a souhlasili. Samozřejmě tomu nevěřili. Ani já ve skutečnosti. Ale chtěl jsem. Tu noc jsem moc dobře nespal. Hluboce jsem přemýšlel nad tím, co jsem řekl svým spoluhráčům. Náš tým byl slabší než mnoho jiných týmů. Šance na medaili byla malá a šance na vítězství ještě menší. Přesto jsem věděl, že s opravdovou bojovností to můžeme dokázat, i když jsme slabší. Rozhodl jsem se, že udělám, co můžu, abych získal těch 10 výher z 10 her. Další ráno jsem totéž řekl i spoluhráčům.
Připomněl jsem jim také jejich slib, vyhrát alespoň tolik her, aby to stačilo na první místo. Věřte tomu nebo ne. Přesně tak se stalo. Vyhrál jsem 10 z 10 her a oni zahráli životní turnaj, když dokázali porazit skoro každého. Co bylo klíčem k úspěchu? My, možná pátý nasazený tým, jsme byli první. Jak se to stalo? Byla to bojovnost a opravdová víra v náš tým, které nám pomohly přehrát své soupeře.
Ukrajinští hráči se poprvé setkali s „bojovností“. Byli ohromeni a nemohli uvěřit jejich úspěchu. Bylo to neuvěřitelné. Ale všechno to je pravda a je to zapsané v historii. Kdokoliv si může vyhledat hry z tohoto turnaje v databázi.
Do současné doby jsem byl průkopníkem „bojovnické“ filosofie v renju. Můj dobrý přítel Ants je stejný typ bojovníka. Bojuje v každé své hře a nepřijímá žádné falešné remízy. Také učí své Estonské studenty a dokonce napsal dobrý článek o remízách do Renju World magazínu.
Teď, v roce 2001, máme skvělý kurz Renjuclass s více než 100 studenty z celého světa. Cílem tohoto kurzu není jen učení teorie zahájení. Cílem je udělat ze všech studentů opravdové renju rytíře, bojovníky, které věnují svou energii a snahu, aby měli ze hry to nejlepší, bez ohledu na to, jak silný je soupeř. Čekám na den, kdy opravdový Renjuclass bojovník získá titul Mistra světa. Moc ve Vás věřím!
Ando Meritee
Zdroj: The Story of Fighting Spirit
Diskuze k článku
| 1 |
